Jak to viděl OK1AIY

Konec jedné legendy

Česká bouda na Sněžce je již minulostí

Vzpomínka na převaděč OK0A, Pavel Šír, OK1AIY

Jsou události, které jsou v našem životě více či méně významné. Takovou událostí pro některé radioamatéry bylo i rozbourání a snesení České boudy z vrcholu Sněžky. Pro řadu našich špičkových VKV „hamů“ byla Sněžka a Česká bouda pojmem; od poloviny padesátých let obývali její půdní prostory již pravidelně. S jednoduchými a doma zhotovenými přístroji „dobývali éter“ nejdřív snad v pásmech 50 MHz a hlavně 144 MHz, pak 70 cm a později postupně na pásmech stále vyšších. Podkrovní místnost na půdě České boudy byla svědkem tisíců hezkých spojení, mnohé z nich byly první, nejdelší a neopakovatelná. Někteří operátoři na Sněžce bydleli i celý podzim, takže zlepšené podmínky šíření, které tenkrát bývaly běžné, vždy využili. Přes den pomáhali v hostinci a dělali všelijaké údržbářské a domovnické práce, přes noc byli na pásmu.

Od začátku devadesátých let již hostinec nebyl funkční a celá bouda velmi chátrala. Měnili se majitelé a hledaly se možnosti co dál. Nakonec bylo rozhodnuto o demolici stavby a s požehnáním Ministerstva životního prostředí ČR, které dalo výjimku ze zákona, byla v 1. zóně Krkonošského národního parku uskutečněna náročná akce. Pomocí vrtulníku byl materiál z rozbořené České boudy postupně snesen na skládku ve Lvím dole. 25 pracovníků nakládalo zdivo a dřevo do obřích vaků nebo sítí, které pak vrtulník na laně převážel. Na jeden let vzal úctyhodných 1,5 tuny (1 let = asi 6000 Kč). Úkolem snést boudu z vrcholu Sněžky byla pověřena firma bratří Klimešů z Horního Maršova a zhostila se ho dokonale. 15. listopadu 2004 akce skončila a materiál z plochy 550 m2 byl převezen. Jistě k tomu přispělo i relativně dobré počasí. Sice již bylo trvale pod nulou, ale byla dobrá viditelnost a hlavně „nefoukalo“.

Po 136 letech tak zůstává na vrcholu Sněžky jen základová plošina. Trafostanice bude v r. 2005 přemístěna do horní stanice lanovky. Česká bouda sloužila odvážným jedincům až do poslední chvíle, kdy už byl do ní i zakázaný přístup. Špičková umístění v soutěžích ale byla vždycky vydřená. Sněžka byl „těžký kopec“; odtud nebylo možné z hodiny na hodinu uprostřed závodu odejít, když to třeba už přestalo bavit.

Čas velmi rychle utíká a je asi dobré připomenout některé vzpomínky jednotlivých aktérů na doby minulé. Nově příchozí už jinak nemají možnost seznámit se se začátky, které upadají v zapomnění tak rychle, jak nastupuje nová technika. Nemá smysl věnovat se nějakým platonickým vzpomínkám, vždyť všichni zúčastnění do věci aktivně a nadšeně dávali svoji šikovnost a  nesmírné množství času. Používali většinou podomácku zhotovená zařízení – vždyť do začátku osmdesátých let ani nic jiného nebylo. Cílevědomá práce přinášela stále lepší výsledky. První spojení se zahraničím budou trvalou ozdobou tabulek, výsledky z některých závodů už možná nebudou překonány, rovněž tak i daleká spojení do exotických zemí už budou mít jinou podobu.

Moderní čtenář snad promine toho ohlédnutí; soudný pohled do minulosti nám pomůže lépe pochopit současnost.

Převaděč OK0A – montáž na Sněžce v r. 1973

Důležitou epizodou v radioamatérské historii v České boudě na vrcholu Sněžky byl i převaděč OK0A. Pro správnou orientaci je třeba připomenout, že koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let probíhala nejen u nás, ale i v okolních zemích nevídaná technická i konstrukční exploze. Dnešním pohledem je až obdivuhodné, jak se radioamatéři činili a konstruovali nová zařízení, především SSB transceivery pro 2 m.

A to nebylo prakticky z čeho dělat – inkurant žádný nebyl, materiál byl drahý a těžko dostupný. Pro ilustraci několik cen (je třeba ovšem brát v úvahu i tehdejší úroveň platů, která byla v porovnání s dnešní několikrát menší): Dvougejtový FET stál 100 Kčs, BFR96 150 Kčs, filtr SSB 9 MHz 800 až 1200 Kčs atd. Pro každého pořádného VKVistu však byla přímo čest si SSB transceiver samostatně zhotovit.

Současně s tím vznikaly i potřebné pomůcky, dokonce i první lineární převaděče. Ty úplně první bývaly vynášeny balonem – než ve velké výšce prasknul a spadl na padáku k zemi, bylo možno udělat i několik desítek spojení. Tyto převaděče nesly název např. ARTOB a každý týden v sobotu bylo někde něco vypuštěno. Jeden bavorský model (BARTOB) dokonce vítr odnesl přes nás až daleko na východ a po cestě bylo možno přes něj dělat spojení, dokud se nevybily baterie.

V létech 1970–1973 zbudoval takový převaděč Stanislav Blažka, OK1MBS, z Nové Paky. Po výstavě k 50. výročí vzniku Československého rozhlasu, kde byl převaděč vystaven jako exponát, proběhl zkušební provoz na Benecku. Výsledky byly tak dobré, že jako stanoviště byla zvolena Sněžka. Současným pohledem je až těžko uvěřitelné, že se vše dokázalo zorganizovat, vyjednat a vyrobit, ale byla to chuť do práce, vůle udělat něco doopravdy i ochota ostatních zúčastněných „hamů“ pomoci. 14. a 15. 7. 1973 byly dny s nádherným počasím a na vrcholu Sněžky se doslova „nepohnul ani vzduch“. V těchto dnech početná parta nadšenců převaděč namontovala. Každý měl svůj díl práce, se vším se počítalo a nic nás nezaskočilo (což bylo až podezřelé). Večer dokonce zprvu nedůvěřivý vedoucí pan Kluger uspořádal slavnostní večeři. Instalace se zúčastnili OK1MBS, OK1AVK, OK1ALV, OK1WBK, OK1MWA, OK1AIB a OK1AIY.

Převaděč OK0A byl jedním z prvních úzkopásmových lineárních převaděčů v Evropě. Byl obdobou orbitálních převaděčů typu OSCAR. Pracoval v pásmu 144 MHz se šíří segmentu 30 kHz všemi druhy provozu, s odstupem 500 kHz mezi přijímaným a vysílaným kmitočtem (145,2 na 145,7 MHz). Později, po rozšíření provozu FM a zprovoznění převaděče OK0C, byl převaděč OK0A přeladěn. Nový segment měl šířku 40 kHz a odstup RX–TX 1 MHz. Po spuštění převaděče pracoval identifikační maják provozem CW. Zařízení bylo plně tranzistorové až na poslední dva výkonové stupně, osazené elektronkami QQE03/12 a QQE06/40 s výkonem až 25 W.

Antény zpočátku pro RX a TX samostatné horizontální všesměrové po 4 dipólech, od září do května vyhřívané proti námraze.

Převaděč byl výbornou pomůckou, sáhodlouhé technické diskuze byly poučné i pro posluchače a dík umístění se do něho dostaly i stanice, které by pro normální přímou komunikaci byly bez šancí. Při troše šikovnosti se dalo pracovat i duplexně, spojení více stanic zároveň bylo zcela běžné, aniž by docházelo k rušení. Když přišly zlepšené podmínky šíření, bylo na převaděči plno stanic s exotickými značkami. Akční dosah převaděče byl víc než 600 km, takže nebylo výjimkou spojení mezi OZ nebo SM se stanicemi v OE, HG, YU a YO.

Začátkem osmdesátých let se stále více prosazoval FM provoz hlavně přes převaděče – snad z důvodu jednoduchosti či možná i pohodlnosti. Provoz OK0A byl po 9 letech ukončen 18. 5. 1982. Je pravda, že převaděč představoval pomůcku, která lidi sbližovala, protože si mohli v klidu a bez spěchu či obav, že někoho omezí, popovídat s dalšími, kteří řešili podobné problémy. Na úseku pásma širokém 40 kHz bylo pro všechny stále dost místa. Převaděč OK0A předběhl dobu nejen jako technický unikát, ale především jako pomůcka, která ve velmi problematických létech u nás posunula radioamatérské dění daleko kupředu.

Zpracováno podle archivních materiálů Správy KRNAP ve Vrchlabí a údajů z technického deníku OK0A od OK1MS.

Radioamatér 2/05 Pavel Šír, OK1AIY