Jak to viděl OK1AIY

Vzpomínka na převaděč OK0A

Konec jedné legendy.
P. Šír

„Sněžka“. Při vyslovení tohoto magického slova každého pořádného „vékávistu“ lehce zamrazí. Představa nádherného stanoviště pro radioamatérské závody nebo náročné experimenty kde nevadí již žádná překážka ani v dálce nebo bezprostřední blízkosti, dává a vždy dávala naději na úspěch. Hora nádherná ale těžko dostupná protože pěšky je to z Pece skoro dvě hodiny a lanovka také nemusí být vždy v provozu. Dokonce osobním autem sem již několik borců vyjelo ale procedura je natolik složitá, že je to spíš na zápis do Guinessovy knihy rekordů…

Povětrnostní podmínky jsou zde velmi kruté a představa provozu na volném prostranství je po 360 dní v roce naprosto nerealizovatelná, takže útočištěm byly půdní prostory v České boudě. Před čtyřmi desítkami let nebyla ještě střecha oplechovaná – tedy průchozí pro elektromagnetické vlny takže ti první uživatelé mohli mít antény pro 2m a 70cm uvnitř. Česká bouda byla celé desítky let pracovištěm i bydlištěm řady radioamatérů, kteří zde žili v „harmonické symbióze“ s personálem, dělali údržbu jako domovníci, opravovali všelijaká elektrická zařízení, pomáhali „na place“ a když „spustily podmínky“ navazovali tisíce nádherných spojení a psali tak radioamatérské dějiny.

Život v půdních prostorách nebyl žádný „komfort“ ale radioamatér si vždy uměl poradit a udělat pracovní podmínky přijatelnější. A tak ubíhaly roky, - vlastně celé desítky let a na Sněžce se střídaly generace nadšenců, kteří do toho dávali všechno a radioamatéřením přímo žili. Odměnou jim byla nádherná spojení, mnohdy první a neopakovatelná. Česká bouda však stále více chátrala, ale stále nabízela dobrodružství a špičková umístění v každém závodě až do samého konce, kdy byl vstup do ní již jen na vlastní nebezpečí nebo zakázán vůbec. To už ale byla v plánu několik let její likvidace a čekalo se jen na optimální metodu, jak to co nejekologičtěji a v rámci možností nejlevněji provést. Plánů bylo mnoho, měnili se majitelé a roky ubíhaly. Česká bouda se stala „kauzou“, srozumitelněji řečeno „strašákem“, který zaměstnával celé týmy úředníků a plnil stránky novin i televizní obrazovky.

Na podzim roku 2004 přišel ten příhodný okamžik a pomocí vrtulníku bylo zdivo i dřevo sneseno na skládku ve Lvím dole, své požehnání k tomu dalo i Ministerstvo životního prostředí ČR formou výjimky ze zákona, neboť demolice probíhala v I. zóně Krkonošského národního parku. Úkolem snést boudu z vrcholu Sněžky byla pověřena firma bratří Klimešů z Horního Maršova. Finance na zbourání objektu poskytlo Ministerstvo životního prostředí z programu „Péče o krajinu“ v hodnotě 3 milionů korun.

Pracovní tým měl 25 mužů, kteří nakládali přepravovaný materiál do obřích kabelek o výšce až 2,5m, případně speciálních sítí, které pak vrtulník na laně odvážel. Na 1 let vzal úctyhodných 1,5 tuny. Plánovalo se asi 200 letů, (1 let – 6 000 Kč) vše se muselo dobře promyslet, aby se celá akce zvládla i finančně. Naštěstí bylo několik příhodných dnů s dobrým počasím, i když bylo již nasněženo a teplota se pohybovala pod nulou. Zvládnout transport z 550 m² zastavěné plochy byl úctyhodný výkon. Na Sněžce zbyla po České boudě jen základová terasa a trafostanice, která bude v příštím roce přeložena do horní stanice lanové dráhy. Je 15. listopadu večer a vrchol Sněžky už pokrývá tma. Končí tak 136 let dlouhá legenda.

A zde by se za celým případem mohla udělat tečka. (nebo chcete-li tlustá čára). Ale přece jen se vtírá otázka co dál, jak půjde z české strany Sněžka v budoucnu využít? Postaví tu někdo podobnou boudu nebo nějaký objekt s přístřeškem kde by radioamatér třetího tisíciletí našel kousek místa, kam by položil Icoma, skromný kilowattový „koneček“ a „notbuka“ aby odjel nějaký závod pochopitelně se špičkovým výsledkem. Jeden unikátní projekt byl již představen na stránkách novin, na jiných se jistě pracuje, ale ovlivňovat je příznivě pro radioamatérskou potřebu bude sotva možné. Vše je v moci úředníků a přejme jim, aby měli šťastnou ruku. Alespoň tak šťastnou jako před 136 lety boudař Blaschke z Pomezních bud, který Českou boudu postavil – resp. řídil její stavbu. Všechen stavební materiál vynášeli nosiči na zádech na dřevěných krosnách (po krkonošsku krůsních). Z pruské (nyní polské) strany byla bouda postavena již v roce 1850. Po dvou letech vyhořela, ale houževnatí horalé ji postavili znovu. V roce 1862 ji blesk zapálil, ale majitel Sommer ji postavil a vybavil 35 pokoji. Na jejím místě stojí dnes létající talíře z Wroclawské architektonické dílny Witolda Lipiňského z roku 1975.

Dlouhé období vynášení nákladu na Sněžku začalo stavbou kaple svatého Vavřince již v r. 1664 až 1681 a stalo se pravidelně vykonávaným řemeslem. Bylo třeba na vrchol vynosit všechen stavební materiál ale i topivo, jídlo pivo a víno; do r. 1912 (1914) i vodu. Toho roku byla na Sněžku přivedena voda unikátním vodovodem, mechanickým „trkačem“ z Rudné rokle, který fungoval až do r. 1945.

Nosiči chodili z Velké Úpy nebo ze slezské strany, když byl předtím náklad dopraven koňskými povozy k Obří boudě. Topivo nosili i z Obřího dolu. Po cestě byla odpočívadla, kde nosiči na chvilku sedli, aniž by náklad sundávali ze zad, odpočinuli, pokouřili a razili dál. V roce 1743 za vynesení nosítek s výletníkem z Pece na Sněžku nedostávali mzdu, ale pálenku. V roce 1880 za stejný úkon dostávali nosiči již 3 zlaté. Ve třicátých letech bral nosič za každý kilogram nákladu vyneseného z Velké Úpy 50 haléřů. Náklad byl zvážen až na konci cesty, na vrcholu Sněžky (aby se nešvindlovalo) a býval i přes 100 Kg. Za největší výkon je považováno vynesení 160 Kg těžké a 4 metry dlouhé roury z Obří boudy Robertem Hoferem. Toto těžké řemeslo se dědilo z generace na generaci, rodina Hoferů z Velké Úpy se tu vystřídala ve čtyřech pokoleních. Ignác Hofer nosil materiál na stavbu České boudy, syn Johan dělal nosiče přes 50 let, jeho syn Emil dělal předáka partě nosičů z Velké Úpy. Jeho bratr Robert byl nosičem posledním, syn Helmut začal nosit již v dětských letech, ale dokončení lanovky z Pece na Sněžku v r. 1949 ukončilo v našich horách toto těžké řemeslo.

Českou boudu prodal Fr. Blaschke r. 1870 Fr. Sommerovi a tak měly oba objekty společného majitele. V Krkonoších tenkrát panoval čilý turistický ruch a tak 300 ubytovacích míst bylo vítáno. Historie dokládá, že i toto nestačilo a červené světlo oznamovalo do noci turistům, že všechna lůžka jsou již obsazena. Podnikatelský duch ale vládl na Sněžce již dříve. V r. 1810 byly v Prusích zrušeny kláštery a kaple sv. Vavřince pozbyla hlubokého církevního významu. Byla uzavřena a později dokonce popleněna. V r. 1816 dal její zřizovatel hrabě Schaffgotsch po dohodě s církví souhlas, aby se mohla používat jako „hospice“ k ochraně a obživě pocestných. Obchodník Karel Siebenhaar z Cieplic přebudoval „poutní stánek“ na dobře fungující hospodu i s ubytováním. Uprostřed železná kamna, kolem rozestavené stoly. Asi 20 slamníků na dřevěném lešení u stropu nebyl sice žádný komfort, ale protože tenkrát patřilo k dobrému tónu měšťáckých kavalírů prožít alespoň jednu noc na Sněžce, nocležníci se jen hrnuli. K dostání zde bylo pivo, svařené víno, chleba s máslem, vejce a oblíbené bramboráky. V předsíni byl stánek s upomínkovými předměty. Výletníky vítala hudba, mnohdy tu vyhrávala lázeňská kapela z Cieplic i muzikantské soubory z Čech, hrála se i lidová divadla. Hostinský Siebenhaar si liboval i v meteorologii. Od lékaře a básníka Schmidta z Cieplic dostal darem barometr a teploměr, ze sbírek byly koupeny i další potřebné přístroje, takže meteorologická stanice na Sněžce měla světové jméno. Observatoř měl přímo v kapli. 16. srpna 1834 v 7 hod. ráno udeřil do kaple blesk, zabil jednoho hosta a zničil všechny cenné přístroje. Na nové už nebyly prostředky, takže nová stanice na Sněžce byla zřízena Pruským státem až v r. 1880 a řádná meteorologická stanice, jak je na obr. až v r. 1900.

Bouřky a hlavně blesky byly odjakživa nebezpečím pro horské boudy. Paměti uvádějí, že 14. října 1828 za jednu hodinu udeřil blesk do kaple 5x za sebou. V r. 1829 opatřil kapli Wroclavský mechanik Pinzger hromosvodem. Uzemnění ale bylo problémem v těchto lokalitách již tenkrát a tak blesk přeskočil ze svodu na kamna a saze byly po celé místnosti i na tvářích vyděšených hostů.

A tak jak ubíhala léta, byla Česká bouda svědkem časů dobrých i špatných. Po roce 1923 to byly roky národnostní nesnášenlivosti končící v r. 1945. Tady končí jedna etapa, odchází rodina Pohlů, která spravovala Českou boudu několik desítek let a přichází nové období plné chuti do nové práce. 16. květen 1945 je mezníkem, přichází skupina vojáků z Luční boudy, aby odstranila miny. Nachází zničený vodovod a Radioreléovou stanici, jejíž části naházela ustupující německá obsluha do Obřího dolu. Tímto datem končí také historie psaná a ústní podání se mnohdy rozcházejí.

Pro nás snad ještě několik údajů o zmíněném radioreléovém spoji. Jednalo se o zařízení zvané „Michal“ jehož jednotlivé stanice byly rozmístěny patrně na menší vzdálenosti mezi Berlínem a Afrikou. Spoj byl údajně funkční, jsou k dispozici i písemné materiály uložené ve Vojenském muzeu. Inkurantní radiostanice se používaly ještě v padesátých letech v naší armádě a je popsána v jednom AR. Přijímač se uměl v nastavitelném rozsahu za vysílačem doladit automaticky, což umožňovalo prakticky bezobslužný provoz.

Použitá literatura:
 Časopis Krkonoše – r. 1973; 4/2003; 7/2003; 2 a 7/2004.
 Ročenka Správy KRNAP 2000, 2002 a 2003

Redakce AR děkuje Správě KRNAP ve Vrchlabí za poskytnuté archivní materiály.

Článek napsal a doplnil fotografiemi Pavel pro AR, kde zatím nebyl uveřejněn. K publikování na těchto stránkách byl získán souhlas redakce a autora.

Použitá literatura:

1. Časopis Krkonoše – r. 1973; 4/2003; 7/2003; 2 a 7/2004.
2. Ročenka Správy KRNAP 2000, 2002 a 2003