Jak to viděl OK1AGE

Shodou různých okolností jsem se 1. ledna 1969 stal z dozimetristy číšníkem na Lesní boudě v Krkonoších. Kamarád mi to dohodil s tím, že vedoucí boudy na jaře končí a mohl bych převzít jeho místo.

Pobyt v Krkonoších měl jedno obrovské pozitivum: Česká bouda na Sněžce patřila, stejně jako Lesní bouda, k tzv. Horským boudám východ, organizační složce Interhotelů Krkonoše. V té době na Sněžce končila éra Jindry, OK1VR, a začal tam jezdit Jirka OK1VHK z Mladé Boleslavi.

Přibližně v r. 1972 začalo nejhezčí období mé radioamatérské činnosti. Na Lesní boudu jezdil na lyže i můj kamarád Franta OK1AIB, dnes slavný „emista“ OK1CA. Myslím, že právě on domluvil s OK1VR, že bychom ho na Sněžce vystřídali, později pak i vysílali z místnosti na půdě, kterou měl ještě zamčenou. A tak jsme začali na Sněžku jezdit. Kluci od nás z OK1KHI, Jirka OK1FBI, Arnošt OK1VLC, Jirka OK1FOX, později kluci z OK1KEI, hlavně Petr OK1AXH, Pavel OK1VEI (který na České boudě i několik měsíců pracoval), Joska OK1UWA – neuvěřitelný technik, první, kdo u nás pracoval EME na 24 GHz – a řada dalších. Někteří už nás bohužel opustili.

Byla to báječná parta včetně docela silných individualit s výraznými osobními rysy, ale vždy přímých a jednajících na rovinu.

Zpočátku jsme chodili Obřím dolem, přes tehdy ještě stojící Obří boudu, později přes Pomezní boudy, ale čím dál častěji jsme jezdili lanovkou. Díky opraveným rádiím, televizorům, různým spotřebičům atd. jsme získali statut jakýchsi přidružených členů, jezdili zadarmo, mohli používat i nákladních vozíků (tzv. plošin nebo mandelínek) a večer jezdili se službou.

Na podzim jsme trávili celé týdny na kopci v očekávání inverzního počasí a výjimečných podmínek šíření. Každé ráno zapisovali výšku, tlak i rosný bod a malovali předtištěné meteo mapy. A dočkali se i výjimečných podmínek šíření při závodech.

V r. 1981 na 2 m 618 792 bodů a 1153 QSO, v r. 1986 na 70 cm 340 069 bodů a 610 QSO. Tyto výsledky na 2 m a 70 cm jsou přitom nejlepší v historii VKV závodů I. oblasti IARU a zatím nepřekonané. Plná pásma ze Skandinávie, desítky spojeni do Varšavy na FM a jiné, dnes již nepochopitelné kuriozity.

Když večer se službou vyjíždíte na kopec a nad Růžovou horou z mrznoucí mlhy na několika metrech vrazíte do vzduchu 10º C teplého a oslepí vás svit měsíce, nezapomenete. A jako bonus navíc úžasné DXy. Vše končilo zhruba v r. 1990, pár posledních věcí jsme stáhli dolů, vzali kamínek na památku a rozjeli se po nových osudech v nových podmínkách. Ale tu Sněžku v nás už nikdo nevymaže.